Starověcí Řekové se již v archaickém a klasickém období pokoušeli **porozumět atmosférickým jevům** a systematizovat poznatky o počasí. Namísto mýtických vysvětlení začali filozofové jako Anaximandros či Aristotelés hledat **přírodní příčiny větru, deště, bouří či mlh**. Jejich přístupy byly pozorovací, spekulativní i experimentální a tvořily základy pozdější meteorologické vědy. Některé jejich teorie přetrvávaly až do novověku.
Článek ukazuje, jak antická meteorologie kombinovala **empirii a filozofii**, přičemž se často opírala o analogie mezi makrosvětem a mikrosvětem. I když neměli k dispozici moderní přístroje, jejich důraz na logické uvažování a hledání pravidelností položil základy pro vědecký pohled na atmosférické dění. Tato éra je tak důkazem, že i v dávných dobách se lidé snažili chápat svět kolem sebe pomocí rozumu a pozorování.