"Podívejte se znovu na tu tečku. To je tady. To je domov. To jsme my. Na ní jsou všichni vaši milovaní, všichni koho znáte, všichni o kom jste kdy slyšeli, každá lidská bytost, která kdy byla, prožila svůj život zde. Zdroj naší radosti a trápení, tisíce sebejistých náboženství, ideologií, ekonomických doktrín, každý lovec a sběrač, každý hrdina a zbabělec, každý tvůrce a ničitel civilizací, každý král a rolník, každý zamilovaný pár, každá máma a táta, nadějné dítě, vynálezce a objevitel, každý učitel mravů, každý zkorumpovaný politik, každá superstar, každý nejvyšší vůdce, každý svatý a hříšník v historii našeho druhu žil zde. Na zrnku prachu plujícího na paprsku slunce.
Země je maličké jeviště širého vesmírného divadla. Pomyslete na potoky krve prolité všemi těmi generály a vládci, aby se ve slávě a vítězství mohli stát dočasnými vládci kousku tečky. Pomyslete na nekonečnou krutost obyvatel jednoho rohu pixelu páchanou na stěží rozlišitelných obyvatelích nějakého jiného rohu. Jak častá jsou jejich nedorozumění, jak dychtí zabíjet jeden druhého, jak vroucí je jejich nenávist.
Naše pózy, naše smyšlená sebedůležitost, iluze že máme ve vesmíru nějaké privilegované postavení, jsou vyzvány tímto bodem bledého světla. Naše planeta je osamělý flíček v ohromné zahalující kosmické temnotě. V naší nejistotě, v celé té rozlehlosti, není náznak, že pomoc přijde odjinud, aby nás zachránila před námi samotnými.
Země je prozatím jediný známý svět hostící život. Není místo, alespoň v blízké budoucnosti, kam by se náš druh mohl přesunout. Navštívit? Ano. Osídlit? Zatím ne. Ať se vám to líbí nebo ne, Země je zatím to jediné, kde můžeme být.
Říká se, že astronomie posiluje charakter a skromnost. Asi není lepší příklad pošetilosti lidské domýšlivosti, než tento vzdálený obraz našeho maličkého světa. Pro mě je to zdůraznění naší odpovědnosti chovat se k sobě laskavěji, a zachovat a opatrovat bleděmodrou tečku, jediný domov, který jsme kdy poznali."