Vědci z University of Warwick analyzovali nahrávky smíchu čtyř druhů lidoopů a lidí, přičemž objevili shodnou rytmickou strukturu. Tento základní vzorec vydávání zvuků v rovnoměrných intervalech dokazuje, že smích se vyvinul u společného předka hominidů již před patnácti miliony let. Původně se jednalo o chraptivé zvuky spojené s intenzivním dýcháním během fyzické hry, které si zvířata asociovala s pozitivními emocemi.
Postupná evoluce lidského smíchu vedla k jeho zrychlení a obrovské variabilitě v závislosti na sociálním kontextu. Zásadním fyziologickým a evolučním dopadem je fakt, že právě narůstající schopnost našich předků vědomě kontrolovat a formovat tyto prvotní hlasové projevy vytvořila nezbytný základ pro pozdější vznik složité artikulované řeči. Smích se tak u lidí transformoval z pouhého projevu radosti z pohybu do vysoce nakažlivého nástroje komplexní sociální komunikace.