Zrádný pasažér, kterého nelze vydechnout
O mikroplastech v oceánech slýcháme běžně, ale jejich mnohem menší příbuzní, nanoplasty, představují daleko zákeřnější problém, který se odehrává přímo v našich domovech. Vznikají neustálým rozpadem a odíráním běžných plastových věcí. Jsou tak nepatrné a lehké, že se bez problémů vznášejí v ovzduší celé dny. Jakmile tyto neviditelné úlomky vdechneme, nezachytí se v krku ani v průduškách, ale nepozorovaně proklouznou až na samotné dno našich dýchacích cest.
Průnik do tajné obranné linie
Tým badatelů z pražského Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského nahlédl pomocí pokročilých počítačových simulací a supercitlivých měření přímo do molekulárního dění uvnitř plicních sklípků. Naše plíce zevnitř potahuje takzvaný plicní surfaktant. Jde o geniální lipidovo-proteinovou emulzi, která funguje jako ochranný štít a zároveň udržuje plíce pružné. Bez ní bychom nemohli vůbec dýchat. Vědci zjistili, že polystyrenové nanoplasty tuto vrstvu nejen špiní na povrchu, ale doslova se vnoří do jejího tukového jádra. Následkem toho tato životně důležitá bariéra „tuhne“, ztrácí svou tekutost a přestává správně fungovat.
Cesta do hlubin lidského těla
Nejvíce alarmující na celém objevu je mechanismus takzvané buněčné recyklace. Plicní surfaktant se přirozeně neustále obnovuje a vstřebává. Zabudované nanoplasty se tak mohou svést na této vlně a postupovat stále hlouběji do buněčných struktur plic. Tento nenápadný, ale vytrvalý útok představuje obrovské riziko především pro lidi, kteří už tak bojují s dýchacími potížemi: astmatiky či pacienty s plicní fibrózou. V kritickém ohrožení jsou také senioři s pomalejší buněčnou regenerací a malé děti, jejichž vyvíjející se tkáň je k těmto mikroskopickým vetřelcům extrémně citlivá.
Zdroje pro hlubší bádání
Journal of Hazardous Materials: Interakce nanoplastů s plicním surfaktantem