Věda objasňuje naše strachy
Japonští vědci provedli experiment s makaky (Macaca fuscata), kteří neměli živou zkušenost s hady. Ukazovali jim fotografie mloků a hadů. Jak se očekávalo, makakové reagovali na fotografie hadů mnohem pohotověji než na fotografie mloků. Co za to mohlo?
Někoho by mohlo napadnout, že je alarmující vidět tvora, který se pohybuje bez použití nohou. Nicméně když vědci modifikovali fotografii mloka tak, aby měl na sobě šupiny, zaznamenali u primátů stejně pohotové reakce jako dříve s hady.
Obrázek, které byly ve výzkumu použity: obrázek mloka, obrázek mloka s hadími šupinami, obrázek hada.
Použité fotografie: mlok, had, mlok s kůží hada
Vše máme zakódováno hluboko v sobě
Ukazuje se tak, že někde v genetické paměti máme zafixovanou obezřetnost vůči tvorům, kteří mají výrazné šupiny, jako hadi.
Člověk a naši společní předkové s dalšími primáty se vyvíjeli v Africe, většinou v oblastech, kde hadi tvořili významné procento nebezpečných predátorů. Na naše předky tak vyvíjeli vysoký selekční tlak, který se vepsal do podvědomí mnoha nejen lidí.
A strach z hadů je opodstatněný z velké míry dodnes. Hadi mají na svědomí přibližně 94 000 úmrtí člověka ročně. Pro srovnání, obávaný žralok zabil v roce 2023 pouze 14 lidí. Evolučně se tak vyplatí hady rozpoznat mnohem rychleji než jiné tvory.
Mám se bát?
V Česku můžeme být poměrně v klidu, nejsme Austrálie. Jediný jedovatý had na našem území je zmije obecná, a ta většinou zmizí rychleji, než si ji sami stihnete všimnout.
Zdroje k hlubšímu bádání
Japanese monkeys rapidly noticed snake-scale cladded salamanders, similar to detecting snakes
How do monkeys recognize snakes so fast?
Yearly Worldwide Shark Attack Summary