Analýza děl a teoretických textů řeckého sochaře Polykleita odhaluje historické limity snah o absolutní matematizaci lidské anatomie. Ačkoliv jeho slavný Kánon z 5. století př. n. l. definoval přesné tělesné proporce pomocí geometrických posloupností a zavedl princip kontrapostu (asymetrické rozložení váhy na jednu nohu posouvající těžiště těla), moderní pohled ukazuje, že biologické struktury vzdorují přísné matematické redukci. Zatímco například schránky měkkýšů mohou přesně kopírovat Fibonacciho posloupnost, reálná lidská postava a organické tvary savců se vyznačují přirozenou, byť nepatrnou asymetrií levé a pravé strany těla.
Toto zjištění dokládá, že snaha vtěsnat růst a vývoj živých organismů do striktních a ideálních matematických rovnic často naráží na variabilitu samotné biologie. Přesto Polykleitův průlomový důraz na biomechaniku pohybu, fyziologickou rovnováhu a proporcionální souměřitelnost zásadně ovlivnil pozdější lékařské i vědecké vnímání anatomie. Případ ilustruje, že skutečná biologická krása a harmonie nespočívají v umělé absolutní symetrii, nýbrž ve vysoce funkční komplexnosti celého organismu.