Mikuláš Koperník vyvrátil tezi o Zemi jako nehybném středu vesmíru a do centra našeho systému prokazatelně umístil Slunce. Ve svém stěžejním díle „O obězích nebeských sfér“ z roku 1543 racionálně objasnil retrográdní (couvající) pohyb planet jako přirozený důsledek rotace Země kolem její vlastní osy. Svá zjištění publikoval po desetiletích úprav až na samotné smrtelné posteli, přičemž jeho život bezprostředně poté ukončila fatální fyziologická příhoda v podobě masivního krvácení do mozku.
Tato práce znamenala absolutní zlom v chápání našeho postavení ve vesmíru a položila základy moderní astronomie, na které později navázal Johannes Kepler. Zatímco Koperníkovi následovníci, jako Giordano Bruno či Galileo Galilei, čelili za obhajobu heliocentrismu tvrdým represím a popravám, samotný autor se díky svému náhlému neurologickému úmrtí přímé perzekuci vyhnul. Do roku 1700 byl jeho model vědeckou komunitou globálně přijat, čímž vědecké metody a pozorování definitivně zvítězily nad dobovými dogmaty.